Buddha

Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama,  je zakladatelem buddhismu. Jméno Buddha znamená probuzený, osvícený.

Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů. Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se a měl syna. Poté opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí a neustálého koloběhu znovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil první mnišské společenství na světě), tak laikům, zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky.

Buddhismus 

Buddhismus je nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, se rozšířil v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v Evropě a Americe.

Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval Buddha, „Probuzený“. Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem Buddha.

Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6. stoletím až polovinou 4. stol. př. n. l. V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let 560 – 480, novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o 4. století př. n. l. Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy: Starší forma oligarchické republiky ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla je konfrontována s královskými říšemi jako Magadha, Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou monarchií. V těchto republikách byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole. V monarchii platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří Himaláje přetrvávaly republiky, v úrodných pánvích řek Gangy a Jamuny dominovaly monarchie. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: Jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí. V Gautamově době byly poslední republiky ještě omezeně autonomní. Stály pod hegemonií monarchií, kterým navíc postoupily právo na suverenitu.

Velké hospodářské a politické změny rozkolísaly normy, které platily celé tisíciletí a připravily změnu hodnot, jež byla patrná na různých rovinách. V sociální oblasti se začalo měnit překonané pořadí kast. Indická společnost byla stavovsky uspořádána do kast válečníků, bráhmanů, obchodníků a zemědělců. Dokud kasta válečníků v republikách volila regenty ze svého středu a kolektivně střežila jejich úřadování, prohlašovala se za horní vrstvu. Ale přechod moci na krále, který svou vládu předával dědici, znamenal ztrátu významu válečnického stavu. Místo něho usilovali bráhmani o uznání své kasty za nejvyšší v pořadí. Bráhmani drželi monopol náboženského kultu, jehož praxe spočívala v obětování bohům. Komplikovaný ceremoniál kultovních úkonů, hymnů a svatých formulí se předával jen uvnitř kasty. Jedině bráhmani znali „védy“, texty zvěstování o bozích a jejich rituálech, a mohli přimět vyšší mocnosti k žádané pomoci. Ale lidé nové zemědělské a městské kultury už neměli k božstvům, jež ztělesňovala přírodní síly, bezprostřední vztah jako dřívější generace chovatelů dobytka. V požadavku po zhodnocení svého sociálního postavení poznáváme proto pokus zajistit svému kněžskému stavu vážnost, kterou už sám o sobě neměl. Značně nesrozumitelný rituál a mýty starých bohů nenabízely odpovědi na existenciální otázky, které byly kladeny v této převratné době.

Jedna z nejstarších soch Buddhy v JaponskuTak vznikalo nezávisle na kultu bráhmanů množství nových mytických a filosofických výkladů světa. Jejich nositeli a šiřiteli byli šramani, poutníci bez majetku a vazeb, kteří žili z darů usedlého obyvatelstva. Stoupající zemědělské výnosy, řemesla a obchod ve městech umožňovaly živit velké hnutí poutníků v bezdomoví. Společnost usedlých obyvatel je nepovažovala za obtížné zlo. Byli přijímáni se zvědavostí a vážností. V této době ekonomických, sociálních, politických a náboženských změn byla silná potřeba života, jež odvrhl rodinné svazky, stavovské povinnosti a majetek. Kruhy šramanů usilovaly o nová pořadí hodnot, která nabízela orientaci nejdříve jednotlivým tazatelům a později široké obci. Také bráhmani dosáhli svého uznání za nejvyšší vrstvu jen tím, že pro své obětní kulty našli filosofickou bázi, která se opírala o učení šramanů, o čemž svědčí literatura „upanišad“.

Osobnost Gautamy stojí v ohnisku těchto změn: Jako příslušník vládnoucího válečnického rodu v republice zažil pád starého řádu. Jako vůdce velkého hnutí mezi poutníky v bezdomoví se podstatně podílel na kritice překonaných hodnost a na formulování nových.